Už od svého prvního vydání v letech 1913-1925 vzbuzovalo Hledání ztraceného času otázky po míře autobiografičnosti, kterou toto impozantní sedmisvazkové dílo vykazuje. Marcel Proust byl, jak známo, k jakýmkoli životopisným pokusům poměrně skeptický. Nevěřil, že by bylo možná sepsat skutečně hodnotné dílo o sobě samém. Ve „Dnech četby“ (Pastiše a rozmanitosti, 1919) k tomuto tématu poznamenává: „Protože chtěli zanechat svůj portrét budoucím pokolením, Fromentin a Musset ho, navzdory svým talentům, vykreslili dosti chabý. […] jejich nezdar je poučný.“(1)
